Tajemství Staré půdy
"Na tom laně se tady před pár lety oběsil kluk," řekla Šárka a ukázala na kus provazu visící z vysokého trámu.
Čtveřice dětí vzhlédla vzhůru.
"A proč?" zeptal se jedenáctiletý Vojta.
"Prý kvůli holce."
Šárka přešla dřevěný práh a ostatní ji následovali. Byli na rozlehlé půdě starodávné bytovky. Bytovka stála na okraji malého města, kde Šárka spolu s Vojtou, Leničkou a Verunkou bydlela.
Na půdě bylo plno různorodých starých věcí, které sem bývalí nájemníci za dlouhá desetiletí nanosili - lyže, sáně, koberce, obrazy, krabice od modelů letadel, oblečení, boty, vánoční ozdoby, křesla, skříně nebo postele. Vše, co nevyhodili a o čem si mysleli, že někdy v budoucnu využijí.
Šárka vstoupila do nezamčené půdní kóje jejích rodičů. Nebylo v ní kromě několika starých polámaných prken opřených o zeď zhola nic. Jen šero, ticho a chlad. Naproti malému půdnímu okénku, ze kterého na zem dopadalo jasné světlo, začínaly dřevěné schody vedoucí pod střechu. V úzkých paprscích slunečního svitu byl vidět vířící prach, který Vojtu svědil v nose.
Šárka došla až k okénku a jelikož byla nejvyšší, stoupla si na špičky a pohlédla ven - přes zaprášené špinavé sklo viděla z výšky jasný bílý den. Viděla rozpálenou silnici a zarostlý park, kde si odpoledne hraje spolu s ostatními na schovávanou. Viděla také zahrádky, za nimiž vykukovaly vysoké hradby tvořené z poskládaných beden na brambory. U zdi rozlehlého skladu, kam v sezóně svážejí brambory, leželo bez pohnutí několik ovcí, které měli s Vojtou, Leničkou a Verunkou pojmenované.
"Hele, vidím svou ovci Mery..." oznamovala Šárka nadšeně.
Vojta šel ke zdi a zvedl ze země jedno prkno. Položil ho pod okýnko, stoupnul si na něj a prstíčky se snažil přitáhnout co nejvýš. Chtěl také vidět svoji ovci, ale ať se natahoval sebevíc, viděl jen modré nebe a špičaté vrcholky stromů.
Šárka počkala, až auto které sledovala, odbočí za roh a zamyslela se. "Říkal to táta. Prej ten kluk bydlel v bytě, kde teď bydlíme my. Vylezl na žebřík, dal si smyčku okolo krku a skočil. Před námi tam bydleli Kujalovi. A ten kluk se jmenoval Tomáš."
"Ty jo, to muselo bejt strašný..." řekl Vojta a seskočil zpět na zaprášenou zem. "Pana Kujalu si pamatuju."
Lenička s Verunkou, které stály za ním, a kterým ještě nebylo ani deset let, mlčely a napjatě poslouchaly.
"Bylo to určitě strašný..." ujišťovala je Šárka. "Třeba se mu při skoku nepovedlo zlomit si vaz... Pak se nejspíš musel dlouho dusit. Postupně modral v obličeji a oči mu lezly z důlků. Třeba se snažil přitáhnout, protože si uvědomil, že nechce umřít. Třeba poslední na co myslel, po čem toužil bylo, aby ho někdo zachránil..."
"Pojďte dolů, já se bojím."
"Neboj se," okřikl Vojta svoji mladší sestru. I on se bál, ale nechtěl před Šárkou vypadat jako strašpytel. Pocit, že přímo nad ním visel oběšenec v něm vyvolával nejrůznější představy. Brečel ten kluk, když si vázal smyčku? Myslel na onu neznámou dívku, kvůli které se rozhodl zabít? Myslel na ni, i když se odrazil ze žebříku a letěl vzduchem?Z akřupalo to, když se provaz napnul? Nebo se poté ještě dlouho ozývaly sípavé zvuky, kterak vydechoval z plic poslední doušky vzduchu, ale nemohl se už nadechnout? Vojta příběh o oběšeném klukovi nikdy neslyšel. Ani od rodičů ani od sousedů. Nikdo z nich mu o neštěstí, které se v tomto domě stalo dosud neřekl.
Vojtu uklidňovalo, že je tu s nimi Šárka. Kdyby se shora ozvaly plouživé kroky nebo kdyby nad nimi zakřupala podlaha, jistě by je dokázala zachránit. Vždyť jí je čtrnáct let a má je všechny na starosti. Vždyť ona je už dospělá a nebojí se.
Stoupali po schodech nahoru. S každým krokem rostly jejich obavy, s každým krokem se ocitali ve stále větším šeru. Drželi se rozviklaného zábradlí a opatrně našlapovali po schodišti, kde soudě podle silné vrstvy prachu roky nikdo neprošel.
Šárka byla první. Za ní šel Vojta, pak Lenička a nakonec nejmenší Verunka. Děti měly dokořán otevřené oči a každá nová věc, kterou spatřily se jim hluboce vrývala do paměti - cihlová zeď se zbytky omítky, vysoké komíny ztrácející se v černém stínu nejvyšších částí střechy. Husté těžké pavučiny plné prachu, jejichž osminozí stavitelé vymřeli před dlouhými roky. Pavučiny na děti číhaly v každém koutu a visely i v trámech vysoko nad jejich hlavami.
Vojta si všiml provazu, který byl nyní mnohem blíž. I jeho zauzlovaný konec obepínalo několik potrhaných sítí... Jak dlouho asi Tomáši Kujalovi trvalo než dotáhl poslední smyčku a zadíval se dolů...
"Co tady budeme dělat?" zeptala se Verunka a jemně, aby to Vojta necítil, se držela za jeho rukáv.
Šárka na ně tajemně pohlédla: "Přece vyvolávat duchy!"
Tady na horní půdě byli podruhé. První poznávací návštěvu této nejvyšší části domu uskutečnili před pár dny. Dosud navštěvovali jen spodní půdu s uskladněnými věcmi nájemníků a neméně tajemný sklep, kde si četli, hráli hry nebo házeli šipkami.
Cesta pod střechu se jim otevřela až nedávno. Poté, co umřel nájemník, který půdní kóji s širokými schody do té doby vlastnil. Poté, co umřel starý pan Kujala...
Do jeho prázdného bytu se před půl rokem nastěhovali rodiče Šárky a ti půdu nevyužívali. Z dřevěných dvířek tedy zmizel visací zámek a cesta k tajemným zákoutím byla volná.
Pan Kujala vlastně ani nebyl tak starý, jak si Vojta dříve myslel a jak o něm ostatní mluvili. Rozhodně tak ale vypadal. Chodil shrbený a v jeho vysušené tváři vyryl žal za dlouhé roky osamoceného života hluboké vrásky.
Vojta si pana Kujalu pamatoval jako hubeného vysokého pána v ušpiněné flanelové košili. Žena ho opustila, jeho syn se kvůli své dívce oběsil. Život pro něj ztratil smysl a proto hodně pil a kouřil. Chtěl mít pobyt na tomto světě patrně co nejdříve za sebou, ale chyběla mu odvaha učinit tak rozhodný krok, jaký učinil jeho syn.
Z pana Kujaly se stal samotář. Vojta si pamatoval, že byl celý jeho byt nasáklý cigaretovým kouřem a na stěnách v předsíni visely hrůzu nahánějící vypreparované hlavy štik. Štiky měly rozevřené tlamy plné ostrých zubů kdykoli byly dveře bytu pana Kujaly otevřené sledovaly zlým pohledem každý jeho krok.
Pan Kujala chodil dříve na ryby k nedaleké řece a po večerech své úlovky vycpával. Když zrovna neměl, co by preparoval, vysedával na chodbě, koukal z okna a kouřil nebo vyřezával z kusů dřeva veliké indiánské totemy.
Ještě před tím než se přistěhovala Šárka s Leničkou a Vojta zde neměl žádné kamarády, si k panu Kujalovi vždy přisedl a dokud ho maminka nezavolala na oběd, pozoroval napjatě jeho soustředěnou práci. Často se stávalo, že mu jeho soused podal klíče a poslal ho na půdu pro vrtáček nebo dláto, které zrovna potřeboval. Vojta usoudil, že na půdu nechodí moc rád a proto vždy vstal, přešel širokou chodbou až k těžkým nezamčeným dveřím a ochotně mu donesl to, co potřeboval.
Až nyní si uvědomil, proč nechodil jeho podivínský soused rád na půdu. Visel tam nahoře - a stále visí - kus provazu, na kterém se oběsil jeho syn. Vojta přemýšlel, zdali pan Kujala věděl, proč jeho syn spáchal sebevraždu. Kvůli dívce, ano. Ale PROČ? Co jen mu mohla udělat, nebo co jen mohl udělat on jí... Chtěl Tomáš, aby ho ta dívka litovala, aby jeho smrtí trpěla? Ale proč... Možná to všechno napsal ve svém dopise na rozloučenou.
Dopise, jehož obsah znala patrně jen jeho přítelkyně a jeho otec...
Dveře na půdu se otevíraly velkou železnou klikou, která vypadávala vždy, když za ni někdo silně zabral a pokaždé pak při pádu na zašlé žluté dlaždičky nadělala na celém schodišti pořádný rámus.
Když Vojtu jeho soused pro něco poslal, nechal dveře vždy dokořán otevřené, aby šlo na půdu z chodby co nejvíce světla. Bál se půdy, ale uklidňovalo ho, když slyšel tlukot kladívka pana Kujaly.
Jednou za ním ale průvan zabouchl dveře a on se ocitl sám v nepříjemném šeru. Zaslechl za dveřmi tlumené zacinkání vypadlé kliky a poté se kolem něj rozhostilo nepříjemné ticho. Neslyšel uklidňující zvuk kladívka narážejícího na kovovou plochu majzlíku, slyšel jen zrychlující se tlukot svého srdce. Měl pocit, že se na něj náhle dívají ze všech zákoutí mrtvé oči vypreparovaných štik. Z patra nad ním, zpoza vzdálených trámů i ze zamřížovaných půdních kójí. Představoval si, že nefunkční pračky, kostry jízdních kol i staré děravé gauče ožijí, budou se k němu ze všech stran přibližovat a poté ho zabijí...
Nevěděl tehdy od čeho je provaz, který byl vidět nad schodištěm přes useknuté horní patro a tudíž nechápal ani zmučený pohled, jakým na ten kus lana krátce pohlédl pan Kujala, který rychle nasadil kliku na své místo, otevřel dveře a zachránil ho...
"Vyvolávat duchy?" zeptal se Vojta, z jehož hlasu bylo patrné, že je tato činnost poslední, kterou chce dělat.
"Už zase?" namítla Verunka. "Vždyť sme je přece vyvolávali včera?"
"No jo, ale včera to bylo ve sklepě," začala Šárka. Ve sklepě se co já vím neodehrálo žádné neštěstí. Nikdo tam nepřišel o život... Tady ano."
"Snad nechceš přivolat ducha..." Vojta se ohlédl doleva na nehybné lano a v tu chvíli mu naskočila po celém těle husí kůže.
"Přesně tak, vyvoláme Tomáše Kujalu..."
"Páni, to bude něco!" těšila se Lenička.
"Já jdu dolů," řekla Verunka. "Jdu pomoct mamce s vařením."
"Počkej, nikam nepůjdeš! Potřebujeme být ve čtyřech abychom líp spojili ruce," přemlouvala ji Šárka. "Neboj, nic se nestane. Včera se přeci taky nic nestalo."
Verunka vzpomínala na včerejší vyvolávání - seděli v kruhu, ruce měli dlaněmi položené na zemi a dotýkali se malíčky. Plamínek svíčky se komíhal ze strany na stranu, ale i po několikáté prosbě, aby vyvolávaný duch ukázal znamení, nezhasl. Všichni se poté sebrali, složili deky a šli do bramborky za ovcemi. Cestou házeli šipky do dřevěných beden na brambory, smáli se a na všechny duchy až do dneška nemysleli.Proč jen Šárku s Leničkou tolik přitahují duchové? Klidně bych se bez nich obešla, pomyslela si Verunka. Sama by nejraději celý den šila polštáře, vozila po zahradě panenky v kočáře nebo vařila polévky z hlíny, vody a barevných okvětních lístků.
Šárka s Vojtou a Leničkou začali rozkládat deku na zaprášenou zem, zatímco se Verunka posadila na obrovské staré trámy, vytáhla z tašky rozdělané polštářky a dala se do šití.
Vojta byl stejný strašpytel jako Verunka, ale snažil se to nedávat najevo. Předstíral, že má rád horory stejně jako jeho sousedky. Horory, které jim Šárka vždy večer na chodbě četla nebo na které se společně dívali v televizi. Že ho baví lézt vysoko na stromy, nebo houpat se na laně nad vypuštěným rybníkem. Že mu nevadí vloupat se do opuštěné bramborky a krást uskladněné brambory. Při pouličních hrách se vždy řadil mezi starší děti. Přál si nemít strach. Přál si být starší, rozumný. Tak, jako byla Šárka.
"Nepůjdeme na oběd? Už je čas."
"Ale houby," odbyla Verunku Šárka.
"Já jdu. Mamka se bude zlobit, že neví, kde jsme."
Šárka se na ni pozorně zadívala. Verunka vypadala znuděně. Bylo na ní vidět, že ji vzrušující přípravy ani tajemné místo už nijak nezajímají. Pokud ji vůbec kdy zajímaly.
Šárka se zaposlouchala a uslyšela třepetání křídel holubů, kteří sedali na špičku střechy. Zvenku byl slyšet tlumený zvuk motoru, který někdo hnal do vysokých otáček, ale který za moment utichl. Pohlédla na Vojtu s Leničkou, kteří také vypadali nerozhodně.
"Tak jo, jdem se naobědvat... Ale potom se sem vrátíme a budem vyvolávat, jasný?"
"Jo, po obědě se sem určitě vrátíme," řekl nepříliš přesvědčivě Vojta.
"Hlavně už pojďte," řekla nedočkavě Verunka.
Vojta seděl spolu s tátou, mamkou a Verunkou u kuchyňského stolu a obědvali. Měli velký byt se širokými zdmi. Stará a členitá bytovka, ve které spolu s několika dalšími rodinami bydleli, stála na kopci a z okna v kuchyni byl krásný výhled na vysokou kostelní věž. V přízemí se nacházelo několik starých kanceláří, které už nikdo k ničemu nevyužíval a na chodbách a ve sklepích bylo spoustu zavřených dveří, za kterými se před dětskou fantazií mohlo skrývat cokoli.
Nebyla to jen půda, ale i sklep byl pro děti strašidelný. Na vlhkých kamenných zdech sedělo tisíce komárů a chlupatí pavouci, kteří probíhali po zemi nebo hlídali ve svých sítěných doupatech připomínali svou velikostí vypasené krysy.
Od táty se Vojta dozvěděl, že byl dům za Druhé světové války sídlem gestapa. Nacističtí vojáci za zavřenými dveřmi prý mučili lidi a před domem je stříleli. Vždy, když si Vojta kopal s míčem o zeď, všimnul si, že jsou ve výši jeho očí malé dírky od kulek. Šárka to věděla také a proto o mučení lidí a ponuré historii tohoto domu vyprávěla strašidelné historky každý večer, kdy spolu s Vojtou, Verunkou a Leničkou seděli na schodech a sledovali za okny postupující tmu.
Byla to zvláštní doba. Doba, kdy děti nevěděli, čemu mají věřit. Zda rodičům nebo kamarádům. Sami sobě nebo jiným... Dětský strach a představivost nezná hranic. Proto mnozí z nich nevěděli, kde končí realita a začínají výmysly.
"Tati, prý se u nás na půdě oběsil nějaký kluk. Je to pravda?" zeptal se Vojta. Bojoval právě s bramborami, kterých mu jeho maminka dala na talíř příliš mnoho.
"Kdo ti to řekl?"
"Šárka."
"Jo, oběsil se na půdě, když ti byly asi dva roky."
"Pořád tam visí to lano."
"Ano visí. Zdá se, že ho ještě nikdo neodřízl... Nikomu se do toho moc nechce, víš? Ten kluk, Tomáš se jmenoval, to udělal kvůli holce," řekl Vojtův táta a dal si sousto na vidličce do úst.
Jeho žena na něj káravě pohlédla. "Mlč už radši, tohle přeci nemusí vědět."
"Jak se jmenovala ta holka?" chtěl vědět Vojta.
"Myslím, že se jmenovala Zuzka. Zuzka Seidlová."
Vojtův otec k tomu chtěl ještě chvíli něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel...
Šárka s Vojtou seděli na spodní půdě a čekali na Verunku s Leničkou, které musely pomoct umývat nádobí.
"Ty jo, co kdybychom ho fakt vyvolali..."
"Hm, to by bylo dobrý," řekl Vojta a aby zamaskoval svůj nejistý tón v hlase, hned dodal: "Jaké řekneme, aby nám dal znamení? Aby zase sfouknul svíčku?"
Šárka se zamyslela: "Řekneme ať nám dá jakékoli znamení. Musíme sledovat všechno, co se bude dít."
"Dobře. To sem teda zvědavej."
Chvíli bylo ticho.
"Víš, co by to chtělo..." zamyslela se Šárka a chvíli v tichosti uvažovala. "Chtělo by to mít kus něčeho, co tomu klukovi patřilo. Něčeho, čeho se dotýkal..."
Šárka vzhlédla ke střeše, kde v trámoví visel bez hnutí zbytek lana. "Chtělo by uříznout kus toho lana..."
"Hm, ale jak se k němu chceš dostat?"
"Možná, že vím," řekla Šárka, vstala a zamířila ke schodům vedoucím na horní půdu. Vojta šel za ní. Zpočátku netušil, co má Šárka v úmyslu, ale brzy pochopil - Šárka chtěla najít žebřík.
"Před tím, než se oběsil, tam přece musel lézt po žebříku, ne?"
Vojta pokrčil rameny.
"Ten žebřík tady někde musí být..." řekla Šárka a začala hledat.
Hledala všude. Prošla celou rozlehlou půdu od jednoho konce ke druhému. Našla staré letecké kombinézy, několik futrálů s nejrůznějšími medailemi a odznaky a rozbité zaprášené hodiny se třemi těžkými závažími. Našla dokonce skryté schody vedoucí do jakéhosi mezipatra, kde bylo plno zaprášených krabic, starých psacích strojů a telefonních sluchátek. Hromady zažloutlých spisů s hákovými kříži psaných němčinou, které byly posety velkými kulatými razítky. Ty ji ale nezajímaly. Nyní hledala žebřík. Dívala se za vysoké regály, podél zdí i za skříně. Nikde ho ale nemohla najít.
Vojta zůstal stát u schodů. Šárku sice neviděl, ale zdálky neustále slyšel, že se něčím přehrabuje. Ruce měl podél těla a koukal střídavě na obrovský vosí úl, který visel jako obrovská pouliční lampa nad jeho hlavou a také na trám s lanem.
Lano se mu zdálo být strašně daleko. I kdyby měli žebřík, sám by patrně neměl odvahu k němu vylézt. Bál se, že by mohl spadnout a ublížit si.
Vojta si představoval, co by dělal, kdyby neslyšel Šárku a věděl, že tu s ním na půdě nikdo není. Nebyl to příjemný pocit. Napjatě čekal, zdali zespod neuslyší zvuk cvakající kliky a hlasy vracejících se holek. Neslyšel ale nic.
A vtom si všimnul, že o kus dál pod střechou mezi pohozenými prkny vykukují dvě kulaté nohy. Přišel blíž a zadíval se na ně pozorněji. Odkryl jedno z prken a náhle se před ním objevila první příčka. Vojta si uvědomil, že starý dlouhý žebřík ležel celou tu dobu přímo naproti nim...
Šárce s Vojtou trvalo dlouho, než se jim ze žebříku podařilo odrovnat všechna prkna, postavit ho a zapřít za trám s uvázaným lanem.
Vojta nemohl pochopit, proč se Šárce přiznal, že žebřík objevil. Vždyť od samého začátku přeci nechtěl nikam lézt. A už vůbec nechtěl řezat provaz, na který nemají právo ani sahat...
"Nemyslíš si, že bychom měli nechat duše mrtvých v klidu spát?" zeptal se Vojta.
"Neboj, bude to sranda."
"Co když se budou bránit, nebo, co když je bude někdo bránit..."
"Tak je všechny odvoláme a bude to."
Vojta opět pokrčil rameny.
"Mohl bys z vaší kuchyně přinést nenápadně nějaký nůž," navrhla Šárka. "A říct holkám aby sebou pohly."
Vojta přikývl. Neuplynulo ani pět minut a byl s nožem zpátky. Za ním stála Lenička, která při pohledu na postavený žebřík obdivně hvízdla.
"Kde je Verunka?" zeptala se Šárka.
"Ta spí."
"Takže už nepřijde?"
"Asi ne..."
"Tak ať se jde vycpat, ukaž," natáhla se Šárka po noži a začala opatrně šplhat vzhůru. Čím více se blížila vrcholu, tím hrozivěji se žebřík prohýbal. Vojtovi se zdálo, že se musí každou chvíli zlomit, ale Šárka lezla neohroženě dál. Už jen metr. Provaz nyní měla kousek od pravé ruky. Natáhla se a posledních dvacet centimetrů z něj uřízla.
Místo, aby s drahocenným úlovkem ale rychle spěchala dolů, zůstávala stále nahoře a nehybně na něco zírala. K Vojtově hrůze nakonec povylezla ještě o dvě příčky výš. Zdálo se, jako by ji něco zaujalo. Šárka se jednou rukou držela žebříku a druhou se natahovala k silnému trámu. S nožem v ruce šátrala na jeho vrchní straně, kde byl omotaný provaz. Pochvíli se jí zpod něj podařilo něco vytáhnout. Rychle schovala nalezený předmět v dlani a aniž by se podívala pod sebe, začala lézt dolů. Z poslední příčky žebříku radostně seskočila a tajemně se zeptala: "Hádejte co mám?"
Šárka se posadila na deku a všichni se kolem ní sestoupili.
"Bylo to ukryté pod jedním z uzlů..." řekla a položila před ně starou zaprášenou obálku, která byla trochu pomačkaná ale nikoli odřená.
"Ty jo, co to je?" zeptala se Lenička.
"Vidíš to srdíčko?" ukázal prstem Vojta na nezřetelnou vybledlou malůvku, jejíž původní barva byla nejspíš sytě červená.
Vojta se šedivé obálky raději nedotýkal. Její obsah zcela jistě nebyl určen nikomu z nich.
"Je to určitě dopis na rozloučenou," odhadovala Šárka. "Rozlepíme ho a podíváme se dovnitř!"
"Šárko, já nevím. Nestačilo by ten dopis mít při vyvolávání spolu s provazem jen vedle svíčky?"
"Ty se nechceš dozvědět, proč to udělal?"
"Ani ne," řekl Vojta a mluvil pravdu. Najednou ho přešla odvaha hrát si na milovníka záhad a nebezpečí. "Neměli bysme to dělat. V tom dopise může být kus jeho..."
"Čeho? Duše? Hloupost, je tam napsaná jen odpověď na naši otázku - Proč umí ptáci létat? Protože mají křídla... Proč spáchal Tomáš Kujala sebevraždu? Protože bla, bla... Odpověď je v té OBÁLCE!"
"A co ty Lení?" pohlédla Šárka na svou mladší sestru.
"Jo, já sem pro. Otevři ho," řekla Lenička a samou nedočkavostí se zavrtěla.
"Rozhodnuto. Dva proti jednomu," uzavřela Šárka a natáhla se pro obálku.
"Jsem proti," stál si za svým Vojta.
"Posránku..."
Šárka nakonec obálku netrhala, jen ji opatrně rozlepila. Do pochmurného šera vytáhla napůl přeložený list papíru popsaný úhledným rovným písmem na jehož spodním okraji byla nepravidelná světle červená skvrna.
Milá Zuzanko,
Dnes jsem Tě viděl naposled, ale to ty nevíš. Za jiných okolností bych Tě chytil za ruku, dal Ti polibek a pak další a další...
Dnes jsem Tě slyšel naposled, ale to ty nevíš. Za jiných okolností bych si nahrál každé tvé slovo, abych je mohl poslouchat znova a znova...
Dnes jsem se Tě dotýkal naposled, ale to ty nevíš. Za jiných okolností bych Tě pevně držel a nepustil, nepřestával bych se Tě dotýkat...
Řekl bych Ti, jak moc Tě miluji a neříkal bych hloupě, že to přeci víš...
Dnes to bylo naposled, ale neudělal jsem nic z toho, co jsem si slíbil že udělám. Nechal jsem Tě klidně odejít...
Jsou zde totiž ony jiné okolnosti.
Snad budeš šťastnější beze mě, snad Ti bude lépe s ním. Tvé rozhodnutí respektuji, ale já, jak jsem Ti již několikrát řekl, bez tebe prostě nemohu dál žít...
Přemýšlel jsem, zda-li se mám podepsat krví nebo slzami. Nakonec je to směsice obojího...
sbohem Tvůj Tomáš
Odpoledne postoupilo a venku se pozvolna schylovalo k dešti. Déšť byl pro děti vždy mystický a tajuplný. Když pršelo, hrály na chodbě hry nebo si tiše povídaly a poslouchaly kapky cinkající o okenní parapet. Nyní se chystaly vyvolávat duchy. Pršelo, nikdo je nerušil, nikdo se po nich nesháněl, nikdo nevěděl kde jsou. Pršelo a ony byly na půdě samy...
Šárka složila popsaný list papíru, vložila jej zpět do obálky a obálku položila vedle provazu. Vyndala z kapes šipky, aby se mohla pohodlně posadit, zapálila širokou hřbitovní svíčku a postavila ji doprostřed deky. Její plamínek osvětloval třesoucí se dětské ručky a odrážel se v napjatých obličejích.
Vojta nemohl odtrhnout pohled od zašedlé obálky a také od odříznutého kousku provazu. Přesně na něm se před osmi lety houpala mrtvola Tomáše Kujaly. Právě jeho pevnost a síla může za to, že v tento den není mezi živými. Jsou blázni, když se jej pokoušejí přivolat zpět. Nepatří už mezi živé. Nechal na tomto světě přeci dobrovolně starého pana Kujalu, svojí rodinu i přítelkyni. Nezaslouží si mluvit s živými lidmi. Vojta si přál, aby to dopadlo jako včera, kdy se společné vyvolávání duchů ve sklepě nepovedlo.
Kéž by se jim to nepovedlo i dnes. Co kdyby byl duch Tomáše Kujaly zrovna zlý duch a oni ho nemohli odvolat...
Šárka položila dlaně na deku. Přiložila k sobě oba palce a svými malíčky se dotýkala malíčků svých sousedů. Všichni tři zavřeli jako na povel své oči. Nikdo se nesmál. Společně mysleli na duchy, na ponuré půdní prostředí, na padající déšť. Na kluka, který tu kdysi žil, ale kterého nikdo z nich neznal.
"Duchu Tomáše Kujaly, vyvoláváme tě..."
"Duchu Tomáše Kujaly, vyvoláváme tě..." opakoval po Šárce tiše Vojta s Leničkou.
"Zjev se nám!"
Šárka mlčela snad půl minuty. Bylo slyšet jen tiché oddychování.
"Duchu Tomáše Kujaly, zjev se nám, prosím..." zopakovala Šárka bez varování tak naléhavě, až Vojtu zamrazilo. Vojta se na vyvolávání duchů vůbec nesoustředil, nemyslel na nějakého Tomáše, ale přemýšlel o tom, co mu při obědě řekl jeho táta. Přemýšlel nad Zuzkou Seidlovou, nad Tomášovou přítelkyní. Věděl, že Tomáše opustila kvůli někomu jinému a tím mu ublížila. Jak na ni asi zapůsobilo, když se dozvěděla, že je mrtvý... Že je mrtvý kvůli tomu, co udělala...
"Duchu Tomáše Kujaly, zjev se nám prosím..."
"Dej nám znamení, že jsi s námi..."
"Dej nám znamení, že..."
"Zhasla svíčka," oznámila Lenička, která měla jako vždy své oči jen přivřené.
Šárka s Vojtou otevřeli oči a zadívali se mezi své ruce na velkou hřbitovní svíčku. Svíčka skutečně zhasla. Nikdo se neodvažoval pohnout. Všichni seděli jako přikovaní a nevěděli, co mají dělat. Poprvé jim někdo dal znamení z jiného světa. Nemohla to být náhoda. Vždyť necítili žádný závan větru. Dostali znamení, ale nevěděli, co mají dělat dál.
Šárka zachovala chladnou hlavu a rozhodla se pokračovat: "Dej nám další znamení, že jsi tu s námi, prosím..."
Ještě než její slova stihli Vojta s Leničkou zopakovat, ozvalo se zdola tlumené zacinkání o dlaždičky. Všichni věděli, co to znamená. Spadla klika od půdních dveří. Jsou v pasti.
Šárka zvedla třesoucí se ruce z deky a dala je podél těla. Rozpojila tak prstový kruh. Nervózně se zadívala kolem sebe a potom pohlédla na Vojtu: "Co si myslíš, že to znamená?"
"Nevím," řekl Vojta a z očím mu začaly téct slzy. "Chci dolů."
"Nebreč prosím tě," okřikla ho Šárka tiše.
"Dobře, Šárko."
Lenička seděla vzpřímeně a strnule. Velkýma očima těkala ze strany na stranu. Vycítila z chování svých kamarádů neklid a strach.
Šárka se opatrně zeptala: "Kdo jsi?"
Chvíli se nic nedělo. Ticho na půdě by se dalo krájet. Šárka se pomalu začínala utvrzovat, že už nikdy nebude vyvolávat duchy. Tato nepříjemná zkušenost ji ze spiritismu definitivně vyléčila. Koukala střídavě na Vojtu a Leničku.
"Nic."
"Asi jo. Nic se neděje. Třeba to byly jen náhody," řekl tiše Vojta.
"Tak pomalu vstaneme, jo? Půjdeme dolů přivolat někoho, kdo by nás odsud dostal. Nebo možná... Třeba ty dveře půjdou otevřít."
"Bez kliky těžko," uvažoval Vojta. Mluvili spolu šeptem, jako kdyby seděli ve školní lavici a nechtěli, aby je slyšela jejich učitelka.
"Půjdeme," rozhodla Šárka a opatrně se postavila.
"A neměli bychom ho odvolat?" zeptal se Vojta, který zůstal sedět na dece.
Šárka neodpovídala. Stála nehybně nad nimi s pohledem upřeným před sebe a zdálo se, že nedýchá.
"Šárko, neměli bychom ho..."
Šárka stále mlčela.
Vojta zaklonil hlavu a pohlédl na její bledý obličej. V jejím pohledu se zračilo zoufalství. Šárka z několika metrů zírala na velký trám, který byl přímo před ní. Bylo na něm velkými červenými písmeny napsáno: ZUZKA KUJALOVÁ.
"To tam předtím nebylo, že jo..." zeptal se Vojta.
"Nebylo... A sakra, musíme odsud zmizet," řekla Šárka. "To už není normální.
"Není to krev. Viď, že to není krev!"
"Já nevím! Já nevím, bože!"
Vojta intenzivně přemýšlel: Nejmenovala by se po svatbě Kujalová? Nevyvolali jsme omylem přítelkyni Tomáše Kujaly? Ale vždyť ta přeci nemůže být mrtvá...
Vtom se odkudsi seshora ozval namáhavý skřípavý zvuk jako kdyby se nad hlavami dětí o sebe třely dva kusy dřeva. Šárka se stěží stačila ohlédnout. Spatřila jen rozmazaný konec velkého žebříku, který se těsně za ní s obrovskou rychlostí zřítil k zemi. Dopadl přesně na Leničku sedící na dece. Ta zůstala ležet pod ním...
Šárka ke své sestřičce ihned skočila a se slzami v očích se vší silou snažila těžký žebřík nadzdvihnout. Zoufale s ním lomcovala, až se jí nakonec přeci jen podařilo Leničku vytáhnout.
Lenička nejevila známky života. Ležela na zemi a z hlavy jí tekla krev. Šárka si odvázala z pasu mikinu, zmuchlala ji a přitiskla na širokou ránu.
"Tak pojď mi sakra pomoct, Vojto!" křičela na Vojtu, ale ten nyní myslel úplně na něco jiného. V hlavě se mu totiž začínaly znenadání přehrávat různé obrázky, kterým nerozuměl a které nemohl zapudit.
Na oněch obrázcích byla dívka. A jemu něco bezpečně říkalo, že je to právě Zuzka Seidlová, o které mluvil táta u oběda. Zuzka Seidlová - Zuzka Kujalová. Uvědomil si, že právě toto jméno je nyní napsáno na trámu před ním a pozvolna kape na zem.
Lenička ležela na zemi jako hadrová panenka. Náhle její tělo započalo podivnou proměnu. Začaly jí modrat tváře a její zavřené oči se stávaly většími a většími. Šárka od ní polekaně ustoupila a s hrůzou sledovala, jak se jí její milovaná sestřička mění před očima. Okolo krku se Leničce rozšiřovala krvavá podlitina, jako by jí něco škrtilo. Nebylo však vidět co...
Šárkou zmítaly návaly zoufalství. Klečela vedle své sestřičky, osoby, kterou milovala, ale nemohla jí pomoct. Věděla, že je už pozdě, že je mrtvá. Šárka se svíjela v křeči, a zalykala se slzami. Vojtovi se zdálo, jako by se dusila kašlem.
On sám se nemohl sehnout a pomoct jí, i když by to strašně rád udělal. Jeho nutkavé myšlenky, které se mu před chvílí nepříjemně vetřely do podvědomí ho nechtěly opustit. Stál tam s otevřenýma očima a vypadal jako náměsíčný.
Neustále viděl tu dívku. Na několika obrázcích se objímala s vysokým pohledným klukem. Drželi se za ruce a smáli se na sebe.
I když celým svým tělem vnímal bolestný křik a utrpení, které bylo na půdě všude kolem něj, obrázky v jeho hlavě ho podivným děsivým způsobem uklidňovaly.
Neustále pršelo. Stmívalo se a čas ubíhal.
Vojta přestal vnímat, co se děje okolo. Prudce mu tlouklo srdce a obrázky v jeho hlavě měly sytější barvy a stávaly se naléhavějšími a zřetelnějšími. Nedokázal se už soustředit na cokoliv jiného. Viděl stále onu dívku.
Dívka se náhle přestala usmívat. Teď plakala a křičela, stejně zoufale a naléhavě jako Šárka. Viděl ji ve svých představách tady na půdě. Byla přímo tady. Klečela nad nehybným tělem v místech, kde nyní klečí Šárka. Klečela nad bezvládnou postavou a snažila se jí uvolnit smyčku okolo krku. Klečela a kolem nich ležel zkroucený provaz.
Vojta pohlédl do tváře mrtvého kluka. Byl modrý v obličeji a oči mu lezly z důlků. Dívka, která u něj klečela nakonec zkroušeně zanechala marných pokusů o záchranu, položila se vedle nehybného těla a uvolněně roztáhla ruce.
Vojta cítil její bolest. Neskutečnou bolest, svírala mu srdce a vystřelovala mu až do špiček prstů.
Na chvíli se vzpamatoval a vrátil se svým podvědomým zpět na půdu. Spatřil Šárku, jak uvolněně leží s roztaženýma rukama vedle Leničky. Stejně tak, jako ležela dívka ze snu...
A náhle Šárce na levé noze od pasu ke koleni začala vznikat nepravidelná řezná rána. Začala zoufale křičet, svíjela se bolestí a kopala nohama sem a tam. Ze zvětšující se rány začaly téct potoky krve. Krev jí máčela tepláky a vršek levé ponožky. Současně jí také začal modrat obličej. Přesněji jeho levá polovina. Drobné oděrky se měnily ve škrábance a ty pak v hluboké rýhy.
V jednom okamžiku se půdním prostorem kromě jejího řevu a cinkání deště ozval ještě další krutý zvuk - ozvalo se hlasité křupnutí a Šárčina levá noha se zkroutila do nepřirozeného úhlu. Nějaká neznámá síla ji zlomila. Hned poté popraskala i její levá ruka a hrudní koš se promáčkl dovnitř. V Šárčině obličeji už nebyl život, ale neustále se jí po těle objevovala nová a nová zranění. Šárčina původní tvář už skoro nebyla poznat...
Vojta byl náhle nucen se opět přenést do vězení svých myšlenek. Bál se jakou hrůzu uvidí. Spatřil koleje a přibližující se lokomotivu jedoucího vlaku. Viděl opět líbezný obličej krásné mladé dívky. Na tváři se jí blýskaly slzy. Lokomotiva se přibližovala víc a víc.
V jednom okamžiku se dívčina tvář začala pozvolna proměňovat. Nejprve jí zmodrala levá polovina obličeje, poté nateklo levé oko... Na levé nohavici jejích světloulince modrých kalhot připomínajících barvu ranní bezmračné oblohy se začala rozpíjet velká červená skvrna. Hlava se zvrátila a s každým hlasitým křupnutím sebou Vojta křečovitě škubl...
Vojta měl zavřené oči a tvář zkrabatělou odporem. Ruce měl pevně sevřené v pěst. Musel vydržet celou tu hrůznou proměnu.
Až po několika minutách mu bylo dovoleno procitnout zpět do reality. Poslední obrázek zohavené mrtvoly se začal postupně vytrácet.
Stál uprostřed střešní půdy. Kolem bylo šero a na zemi ležela dvě bezvládná těla jeho kamarádek. Těla na kterých byly stejné rány jako ty, které viděl ve svých představách.
Šárka a Lenička ležely vedle sebe v krvavé kalužině, která pohlcovala zaprášenou podlahu.
Jedna oběšená, druhá sražená vlakem. Obě byly mrtvé...
Vojta si k nim kleknul a plakal. Věděl už nyní bezpečně, že je Zuzka Seidlová mrtvá. Skočila pod vlak. Neměla na vybranou. Výčitky za smrt svého přítele byly příliš silné. Snad se tak chtěla potrestat. Možná chtěla být s ním. Být konečně ZuzkouKujalovou.
Snad se s Tomášem setkala v jiném prostoru, v jiném čase. Snad mu tam slíbila, že už mu neublíží a bude ho stále ochraňovat... že bude ochraňovat i jeho duši...
Vojta čekal, kdy se i on začne svíjet v bolestivých křečích, kdy mu její duch zláme kosti a promáčkne tvář. Čekal tak dlouho. Čekal na smrt vedle svých dvou kamarádek, které stejně jako on za nic nemohly. Čekal, ale smrt nepřicházela.
Zaslechl zdálky, že někdo nasazuje kliku do půdních dveří. Zavřel oči a přísahal, že už nikdy nebude vyvolávat duchy. Konečně se ozvalo vrzání otevírajících se dveří. Pomoc se už blížila...
A vtom se ozvala další série hlasitých zakřupání. Kosti na Vojtově levé noze a ruce se zlomily, zmodrala mu tvář a v děsivém křiku se mu okolo krku začalo utahovat neviditelné lano...
Komentáře
Přehled komentářů
TAK TOHLE ME TEDA DOSTALO TO JE JAK U NEJAKY ZKUSENY SPISOVATELKY/SPISOVATELE FAKT UZ SEM ZAZILA A PRECETLA HODNE ALE TOHLE ME DOJALO A VIM ZE UZ TAKOVY KRAVINY CO ELAME S DUCHAMA A VYVOLAVANI UZ BIKDY DELAT NEBUDU FAJN INSPIRACE !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Ups!
(Nori, 7. 12. 2011 20:39)Páni!Já viděla dost srašidelných hororů a četla strašidelné příběhy,ale tohle mi vážně nahnalo hrůzu!Srdce mi bije jak nejrycjleji může,mám husí kůži a i když obvykle chodím věčer na záchod nebo si dělám večer jídlo dneska asi ani nezhasnu TV(mám na dálkáš ale sestřenka mi tam cosi zmáčkla takže po tmě musím z jednoho konce mýho pokoje z postela na druhý konec k TV pak sprin do postela a skok přes cosi)!Eh,no díky!Né že bych se nějak moc bála hororů atd.,ale dneska nejspíš nebudu mít klidou noc!Asi radši ani spát nebudu a to mám zejtra test!!!!Mim dost bujnou fantasii a zabívám se magií a už párkrát sem vyvolávala(asi tak 5x s kamarádkama a to se moc nezdařilo až na to poslední a pak asi jen 2x sem skoušela sama i když to byl nesmyls,ale měla sem štěstí,že sama jelikož to nefungovalo),ale po tomhle si radši dám pozor a bud s tím přestanu(leda ve snu!) nebo,což je pro mě spíš, začnu s něčím lehoulinkým a bezbečným a pak s většími skušenosti se pokusím třeba o výc.I když se magií a nadpřirozenem zabívám od tý doby co umím na Pc což je od 5 let!I já toho zažila dost strašidelnýho a nadpřirozenýho,ale moc lidí se nesvěřuju bud nevěřej nebo se mi smějou nebo říkají že jsem blázen!
Re: Re: Ups!
(Terez 12, 4. 12. 2013 17:41)Tak na tole eknu jedno: NEVER SI!!! mozna to bude dobre, nam "nenormalnim" lidem, kteri vime svoje, a z vlastniho zivota vime ze to neni nemozne, neveri nikdo, ale mozna ze to je dobre, ja ted urcite spat nebudu, protoze budu mit strach ze se mi neco takoveho stane taky, mozna je to opravdu lepsi takhle, my tomu erime, vy ne, tak proc se ale hadat??? k cemu to je??? kdyby jste verili, uz by neexistovali "nenormalni" lidi, vsichni by byli stejni... rikej si co chces, ja se ale hadam rada...
O, muj,boze...
(Terez 12, 4. 12. 2013 17:36)nevim, nevim, chtela jsem siprecistnecokvuli kamaradce, asi dvakrat tydne jezdime za klukama... ona je pokazde strasne nervozni, pochopitelne..., tak ji vypravim horory a je v poho, ted mi ma zasba doslaa ja ledala inspiraci, nerada to rikam, bude to asi vypada ze se opicim, ale ja se taky venuji magii, neuveritelne co se mi ztava, taky to nikomu nevypravim, nikdo mi neveri, mozna je to dobre, rada bych si popovidala s osobou s pezdivkou Nori, diky moc
holka s drapama bez noch
(natka, 27. 1. 2013 12:04)byly 3 holky sara klara bela a bela mela mamku a ta mamka rekla bele ze de na 3 tydny na pracovni schuzky a bela trekla jestli muzou u ni prespat holky a ta jeji mama rekla ze ano a le zadny bordel tak ty holky prisli a nakoupily naky veci a pustilysi horor kruch a jak ho dokoukaly tak sliseli naky skrabani na strese a tak se tam sli kouknout na shoru do naky ho toho pokoje a byla tam naka holcicka a ta brecela a brecela a tak rekly sare at dojde za skryn pro male veci po bele tak tam sla a vona jak tam sla tak slisela jenom jako takovy vystriky a tak tam byla schovana za tou skrini a koukala a ta holcicka byla cela od krve a sara se jen nato kouka a ta holka pak nekam zmizela a sara pak vylezla a vydela holky mrtvy tak zavolala belcine mame a ona prijela a vydela to tak zavolaly zachranku policii a uz jim nebylo pomoci a ta holka ta se do roku 2013 nenasla je to 13 let co ji nenasli a kde naposled zabijela tak to je na slovensku tak bacha deti bacha
brrrr
(BELLA15, 8. 4. 2012 17:02)
viděla i slišela hrozné horory ale z tady tohohle mi běhá mráz po zádech brrr Nori nic si z toho nedelej
šílený
(hororoví, 3. 7. 2011 21:09)Jo a ta holka co tam se mnou chodí je šárka a já jsem Lenka!!!!!!
šílený
(hororoví, 3. 7. 2011 21:08)Na koních máme půdu kde je to hrozně strašidelný. Chodíme tam schazovat seno pro koně. Jsou tam lebky zvířat a další hrozivé věci už tam nevlezu
Můj názor :) :) :)
(Sisik, 22. 6. 2011 8:06)Je to úžesný horor.Mohla bych si ho číst dokola a dokola.... Ale nebojím se jít v noci na WC a podob. Dokud ty duchy nevyvoláš nic se ti nemůže stát :D Spíš bych se bála něco takovího jako UFO,protože to možná někteří ještě nevíte,ale oni sou zdrojem naší záhuby :D :D :D :D :D :D
Super!!!
(Šary, 16. 6. 2011 8:45)No,tak to je ten nejlepší horor! Už nikdy vnoci nepůjdu na záchod,ani nevystrčím nohu z podoeřiny... A půdě se 2kilometrovým obloukem vyhnu....
ahm
(...................., 26. 6. 2010 14:28)jo jde to je to dobré. přesně jak to přede mnou napsala bell teda jestli je to její jméno bubu jo je to dobrý
Hmm!
(Bella, 7. 6. 2010 12:21)Poklona.Má to myšlenku, energii, i fantasii.Vážně moc dobré!
sakra
(........, 27. 5. 2010 14:56)
to byl ten nejhorsi pribeh ktery sem slysel
asi du spat s rodici
TAK TOHLE JE NEJ
(VANESA14, 26. 4. 2014 16:07)